Knižní edice

	Nakladatelství Urania	Democritus Association	Reformatorium	Systematics.online	Prague Manhattan Reviewer	Urania Reader
Knižní edice Dějiny literatury Dějiny estetiky Americká kritika Literární věda Soustavná poetika Historická poetika Etnopoetika Folkloristika Formální poetika Antropologie Etnologie Politologie Politika Školství Demotismus Zemanismus Ideologie Filosofie Metodologie Matematika Reforma věd Krize věd Postmoderní iracionalita Jazykověda Indoeuropeistika Srovnávací mluvnice Anglická mluvnice Anglická fonetika Sémantika Anglistika Poesie Román Lyrika Baladika Drama Dějiny literatury Dějiny estetiky Americká kritika Literární věda Soustavná poetika Historická poetika Dějiny literatury Dějiny estetiky Americká kritika Literární věda Soustavná poetika Historická poetika Etnopoetika Folkloristika Formální poetika Antropologie Etnopoetika Folkloristika Formální poetika Antropologie Etnologie Politologie Politika Školství Demotismus Zemanismus Ideologie Filosofie Metodologie Matematika Reforma věd Krize věd Postmoderní iracionalita Jazykověda Indoeuropeistika Srovnávací mluvnice Anglická mluvnice Anglická fonetika Sémantika Anglistika Poesie Román Lyrika Baladika Drama	Recenzní přehled knižních titulů: recenze, synopse, konspekty, kritiky, obsahy, anotace Výběr
	*Recenze sbírky Jiřího Weinbergera: Antianalfabeticum* (2010)** Pavel Bělíček: Poezie na vlnách nonsensového humoru
	Pokud je antiviroticum v řeči farmaceutů léčivo doporučované lékaři na všelijaké virózy, pak antianalfabeticum neznačí nic než účinný medikament na civilizační analfabetismus a hrozící nákazu pakultury postmoderní polovzdělanosti. Nepozastavuje se nad přežívajícím nedostatkem gramotnosti u zámořských přírodních kmenů, více ho trápí fenomén iracionalizace, obskurantizace, descientizace a odvědečtění v naší postmoderní civilizaci. Děti se odnaučily číst knihy, vystačí jen s hrami na internetu, hltají jen katastrofické filmy a kreslené komiksy. Podle britského Timesu byl nedávno každý pátý absolvent základní školy shledán negramotný, dnes už každý čtvrtý neumí číst, psát a počítat. Důvod je v tom, že jejich školou a zájmovými kroužky se staly pouliční drogové gangy, že se naučily žít v záplavě bulváru, kýče, paumění, pakultury a pavědy. Jejich denní krmí se stal drtivý nával obchodní reklamy, kýče a porna, zahlcení všech komunikačních kanálů lavinou spamů, dezinformací, hoaxů a fake news. Poezie, vědecké myšlení a filosofická reflexe v té stoce živoří jen někde na okraji v ústraní. Jiří Weinberger tento žalostný stav kulturní degradace všude kolem kvituje verši: „Antianalfabeticum / s tištěnou informací / je volně k dispozici / pro negramotné publikum / u benzinových pump.“ Jiří Weinberger se snaží odvrátit tyto civilizační hrozby věrností kulturním hodnotám, dětským čtením, dětskými říkankami, satirickým humorem, kritickými komentáři, filosofickými glosami, úvahovými povídkami, vážnou poezií, hodnotným uměním a ochranou panenské přírody. Patří ke generaci, která se upsala anglosaskému kulturnímu materialismu a všemu, co přinesl: zrušení apartheidu a segregace, rovnosti ras, lidským právům, politické korektnosti, sociální péči a zdravotnictví dostupné pro všechny (medicare). Angažuje se v politické straně Zelených a v obraně občana proti zvůli oligarchického byznysu. Proměny generace nonsensových humoristů 1967-1975 Básnický a vypravěčský vývoj Jiřího Weinbergera se z počátku příliš nevymykal z příběhu zrání mladé generace konce 60. let. Ta si své životní krédo neodnášela z kolébky ani nelpěla na jednotné sensibilitě už od školních škamen až do hrobu, formoval ji teprve svár myšlenkových proudů doby jejich zrání. Svůj generační projev si jeho vrstevníci vytvářeli v liberální dobové atmosféře studentských let a dramatických událostí na konci desetiletí. Nosili dlouhé vlasy, pejzy, knír a plnovous, kalhoty do zvonu, kouřili dýmku, vysedávali v kavárnách s mladými kumštýři a tvářili se blazeovaně jako mondénní světoběžníci. Poslouchali stejnou hudbu jako američtí hippies, i když k odvázané frivolnosti jejich životního stylu jim ještě chybělo víc kuráže. Myšlení dozrávající mládeže se v českém kontextu stále drželo víc při zdi, bylo uhněteno z těsta Suchého hravých písniček, Vyskočilova absurdna, Ovčáčkovy konkrétní poezie a suché formální ekvilibristiky prozaických textů Věry Linhartové. Nové větry začaly dout v ovzduší kolem roku 1967, když rakouský dramatik Peter Handke vystoupil s přelomovou hrou Ostouzení publika. Příčinou obratu byla krize „plánů pro plán“ a „výroby pro výrobu“ řešitelná pouze nástupem spotřebitelského konsumerismu čili výroby pro občanského konzumenta. Móda intelektuálního snobství rázem vyprchala, když exklusivní formalismus vystřídal formanovský a papouškovský nevázaný humor, který destiloval životodárný mok hrabalovské poetiky z všedních strastí drobných venkovských a předměstských homunkulů. Trh se k nim obracel jako k odbytišti pomíjené obce zákazníků a vracel jim občanskou důstojnost. Na vlně obhajoby jejich práv surfovala i Weinbergerova generace, dozrála ve výhni demokratického protestu proti vietnamské válce, vstupu spojeneckých vojsk, uniformám, uniformitě a autoritářství, které zaplavily celou Evropu v roce 1968. Bouřila se proti vkusu svých otců a žádala prostor pro svobodné vyjádření a seberealizaci vlastních ambic v sociálním prostoru. V našich skrovnějších poměrech na dálku markýrovala nevázaný životní styl západní revoltující mládeže. Normalizace postihla prvořadě příslušníky starších generací, ale její politbyra nedokázala restrikcemi Zelenkovy televize změnit subkulturu cítění vlasatců. Jejich mluvčí přicházeli s pop-artem, konceptualismem, novou figurací, fotorealismem, proprealismem, hyperrealismem a zemitým superrealismem. Jejich humor tlumočily Formanovy filmy, Svěrákova a Smoljakova generace Cimrmanova divadla, Husa na provázku Bolka Polívky, Banjo Band Mládka, kabaret S úsměvem idiota Jana Vodňanského a Petra Skoumala a kreslený humor Jiřího Slívy v jeho sbírkách limeriků. Obliba irského limeriku jako inspiračního zdroje nonsensové a žvatlavé dětské poezie ovlivnila celou generaci debutantů 70. let. Vedle Vodňanského, Žáčka, Slívy, Šruta, Weinbergera a Hůly nepřímo okouzlila i řadu textařů jako Ivan Mládek. Psali poezii a říkanky pro děti inspirované klasiky nonsensu jako Lewis Carroll, Edward Lear a Christian Morgenstern. Využívali dětský smysl pro imaginaci, který jim umožňovat popouštět uzdu fantazii a představivosti. Jejich generační myšlení zachovávalo věrnost duchu protiválečného protestu, anglosaského kulturního materialismu a Brandtovy „nové levice“ (Neue Linke). Limeriky patřily ke konstantám tvorby lidového folklóru, a proto jeho kořeny nacházely ozvěny v směrech Dada, levé avantgardy a experimentální poezie. Limerik jeví už na první pohled podobnosti s řeckým jambem a iónskou lidovou komickou satirou. Vyznačuje ho vnitřní rým, nepravidelný počet slabik a stop a vzestupný anapestický či jambický spád s přízvukem na druhé či třetí slabice stopy. Jeho pravzor tvoří anapestické pětiverší se schématem 3-3-2-2-3, kde první dva verše začínaly společně s posledním třemi anapestickými stopami a třemi přízvučnými slabikami na konci. Naopak třetí a čtvrtý verš obsahoval jen dvě anapestické stopy a dvě přízvučné slabiky. Poslední slabiky řádků pětiverší končily rýmovým schématem AABBA, tedy shodný rým měl první, druhý a poslední verš, kdežto čtvrtý se rýmoval s třetím a lišil se odlišnou rýmovou slabikou. Původní limerick měl gaelské kořeny a tradoval se od dob irských básnických soubojů filí a skotských filidh při slavnostních příležitostech. Účastnili se jich bardové, kteří působili jako věštci a předpovídali lidem budoucnost v tajemných hádankách. Lidové limeriky pěstovala skupina maigueských básníků (Filí na Máigue) na řece Maigue v severovýchodním hrabství Limerick naproti skotskému výběžku Galway. V osvíceném 18. století jim kraloval lidový bard Seán Clárach a ve své hospůdce je hostil „Veselý Seán Tuama“. Formálních napodobitelů usilujících o nevázané slovní hříčky je mnoho, ale zdaleka ne všichni jsou si vědomi obsahového, ideového a groteskně karikaturního jádra limeriku. Jejich původního ducha se věrně držel jen Edward Lear, který v následující ukázce sotva co tušil o módě absurdních kafkiád v 60. let minulého století: „Byl jeden stařík z Dumbree, / co učil sůvy čaj pít. / Děl, že „jíst myši je prdlajz dobrý.“ / Takový to byl dobrák z Dumbree.“ Ve skutečnosti bylo podstatou limeriku zveršování groteskně přehnaného a zkarikovaného lidového klepu o nějakém místním bláznivém podivínovi. To je univerzální výměr groteskně karikaturního žánru lidového plebejského humoristického realismu platný už od středověké satiry (satire bourgeoise) či dob J. J. Langera a v Nerudových Malostranských povídek. Obsahově se limerik podobá zveršovaným pivním anekdotám, jež věrně připomínají některé Švejkovy hospodské hlášky: “Ten pán je hotovej nezmar. Jako nějakej Bouška z Libně. Vosumnáctkrát za večer ho vyhodili vod Exnerů a dycky se jim tam vrátil, že si zapomněl … Takovej byl vytrvalej, že se moh stát ministrem.“ V prvních dvou verších limeriku se uvede nějaký lidový týpek „jeden stařec z Dumbree“ s určením profese, místa původu a charakterovou zvláštností, v třetím a čtvrtém verši se jeho povaha ilustruje příhodou, která se mu často stávala a v pátém verši se opakuje jeho úvodní vlastnost jako sumarizace zobecněná v celkovou osobní charakteristiku. Začíná se a končí klepem o typické zvláštností nějakého místního podivína. Ilustruje to dobře závěr: „Takový to byl dobrák z Dumbree.“ I limerik tedy sleduje osvědčenou narativní výstavbu expozice, kolize, krize a katarze, byť je v něm dějový prvek více mně potlačen. Hlavní slovo v něm má povahová charakteristika a groteskní karikatura místního týpka, mrzouta, morouse či výstředníka jako v Molièrově mravoličné komedii nebo komedii letor Ben Jonsona. Důraz je kladen na temperament a „lidovou bizarní podivínskou týpkologii“, přičemž obsahová výstavba tíhne k sledu expozice, výstřednosti, kolize, krize a sumarizujícího epilogu. Že legrační poznámka na konto vyšinutého kumpána může skrývat i baladický příběh, dokládá ukázka z Weinbergerovy sbírky Antianalfabeticum. „Byl jednou jeden sekretariát / se sekretářkou, kterou nikdo neměl nikdy rád / Nad ní už byli jen papaláši / Čekala marně až zaharaší / Obletovali mnohem lehčí ženy / Až jednou – se s ní utrh výtah / přetížený.“ Jiří Žáček uvádí, že „podle jedné teorie prý limerik vymysleli angličtí námořníci, kteří procestovali celý svět, spatřili věci nevídané a v přístavních krčmách se bavili tím, že svá dobrodružství řádně opepřili fantazií, aby se navzájem trumfovali, a hlavně aby ohromili suchozemské pecivály. A protože prý nejpraštěnější říkanky vymýšleli mořští vlci v irském Limericku, pojmenování bylo na světě.“ Tento výklad rámcově potvrzuje vývojovou souvislost s pivním folklórem hospodských anekdot, jejichž řetězením mimo jiné vznikala i dějová osnova pikareskního románu. Ogden Nash jako klasik irského limeriku velmi často přeskakoval do jeho britské obdoby zvané doggerel. Etymologie říká, že je to jakási psí či zepsutá rýmovaná odrhovačka. Wikipedie o něm praví, že „má monotónní rytmus, verše nepravidelné délky a přízvučných slabik, jednoduchý rým a otřepaný či triviální význam.“ Renesanční básník John Skelton takto rýmoval řádky doggerelu Colin Clout: „A třeba verš mám orvaný / skrz naskrz zedraný / deštěm ošlehaný / od molů prožraný, / když ho správně popadneš, / morek si z něj vysrkneš.“ Působí vandrácky a šupácky, ale přitahuje dojmem rozverné komické burlesky. Přesně takový dojem budí i jedno číslo z Weinbergerovy sbírky Antianalfabeticum: „Byla jednou jedna vědma / na obou nohou měla regma / Nadranc plíce / játra nadranc / léků plnou / kredenc / k tomu / ono / mato / poe / tické / deli / rium / tremens“. Německým dvojníkem limeriku a doggerelu je Knittelvers, „pletený verš“, s řádkami o délce osmi až devíti slabik. Rýmují se párově (AABB) a každý verš má čtyři přízvučné slabiky. Někdy se nazývá kvůli svému rytmu s pádným zakončením Knüttelvers, „obuškový verš“. Ve staročeské lidové poezii má obdobu v „bezrozměrném verši“ (metreless verse) skladby Lepič, kde bůh stvořitel světa je přirovnáván k hrnčíři. Všechny tyto veršové formy vyvolávají dojem „tumbling verse“, kolébavého, vrávoravého, nebo dokonce choliambického, kulhavého verše, aby básník dobře zapadnul do společnosti pouličních otrhanců a vandráků. Jiným ryze slovanský reliktem městského lidového folklóru je také ruská častuška. Zakládá se na čtyřverší s rýmovým schématem ABAB nebo AABB. Ve všech případech to ukazuje na kořeny v archaických zbytcích folklóru „alpinské rasy“, která kolonizovala Evropu už kolem 33 000 let př. n. l. gravettskou kulturou „věstonických venuší“. Spojoval je všechny rabelaisovský ésprit gaulois blízký Galům, Gaelům, Polabským a Pobaltským Slovanům. Ve středověku se jejich vrstvy zabydlely v podhradích a předměstích velkých měst jako „řemeslnická chasa“. Doggerely zpívala zřejmě londýnská chudina mluvící nářečím Cockney, tradici limeriků udržovali irští a skotští Gaelové, další zbytky jejich etnického živlu lze najít ve vídeňském, haagském a kolínském lidovém městském nářečí (Kölsch). Britská poetika řadí limerik i doggerel jako zvláštní druh „regulovaného verše“ (regulated verse), který se vyznačuje vnitřním rýmem (interior rhyme), dělicí pauzou a střídáním veršů o různém počtu slabik, nejčastěji podle schématu 7-5-7-5 či 9-8-9-8. Na konci veršů je nezřídka zdobily popěvky se slabikou nesoucí několik tónů jako „Jede paní z Frýdlantu, dyja dyja dá“, nebo koledy se závěrečnou vsuvkou „dudlajdá“ zpívaných s přepínáním do fistulkového falsetta. Je to neklamný znak pozůstatků alpského, tyrolského a laponského jódlování známého z alpského „hojdaláridý“. Vývojové proměny nonsensové poezie od konce 70. let Móda nonsensového limeriku a směru naivistického realismu ladila s masovým vkusem a koketovala úzce s lidovým rabelaisovským, haškovským a hrabalovským humorem. V půli sedmdesátých let ho však zaskočila konservativní protiofenzíva thatcherismu a „nové pravice“. Na kulturní frontě jí sekundoval obrat umění k historickému románu, krajinářství chatařského plenéru, literárněvědnému biografismu a oslavě velkých potentátů. V populární hudbě postavil proti konzumní diskotékové pop-music brutální řežbu „tvrdého rocku“. Ten odmítnul změkčilou melodičnost skupin Beatles a Abba a nahradil ji drsným metalovým soundem holohlavých skinheadských kapel, stylu Oi! a punk rocku. Místo pestrobarevné vizáže vlasatých hippies nastoupil kurs drsných krátce střižených rockerů v černých kožených bundách (bomber jackets). Žáčkův odřad generace humoristického hyperrealismu zůstal věrný poetice nashovského limeriku, ale začal ztrácet páru i esprit bezstarostného životního optimismu. Jeho vrstevníci resignovali na civilizační opojení lesy továrenských a prchali o víkendech před znečištěným ovzduším do přírodních rájů. Místo spotřebního konzumu se stala heslem dne ochrana přírody a ekologický environmentalismus. Doba ztratila zájem o mladický amatérský experiment a místo divadel malých forem se začala vracet ke kamenným divadlům. Konservativní thatcherismus a poetika bulvární reaganetiky si nevybírala daň jen v politice západních států, vplížila se obrodou kultovní jubilejštiny, zalezlého chatařského ruralismu a zaříkáváním velkých jmen zasloužilých klasiků v režimní tvorbě východoevropských zemí. Miloš Forman přestal fandit konkursům mladých adeptek královen krásy a náborům jinošských pucholtovských hrdinů, a místo nich jeho režisérská kamera složila hold klasikovi Amadeovi Mozartartovi. Svěrákovi a Smoljakovi cimrmanologové nadále ctili zneuznaného geniálního outsidera Cimrmana, ale začali ho oslavovat jako velkého vlastence, který se v pražských ulicích familiárně zdraví s klasiky formátu Čechova, Mánesa a Marolda. I v jejich poetice byl patrný obrat od prostého človíčka a obyčejného pouličního týpka (man-in-the-street) ke vlastenecké glorifikaci velikánů „českého nebe“. Této světonázorové proměny si u nich povšimnul i Jan Werich, když ho jednou pozvali na své představení. Suše poznamenal, že avantgarda jejich Osvobozeného divadla s oblibou „vochcávala klasiky“, zatímco „umravněná cimrmanologie“ hřešila jejich nábožným kultem jako jejich antipodi v 30. letech. Žáčkova generace vyznavačů nonsensu a nashovského limeriku své estetické krédo nezradila, zůstávala i nadále věrná poetice humoristického hyperrealismu, ale procházela strukturními proměnami. Dobrou ilustrací těchto stylových posunů je Weinbergerova sbírka Antianalfabeticum. Ukazuje, jak živě reagoval na změny „dobového počasí“ zapojením do hnutí ekologismu a ochrany přírody. Velkou odezvu v něm vyvolalo hnutí Josefa Velka Brontosaurus a o pár desetiletí později i program aktivit Zelených. Jako řada vrstevníků hledal únik ze znečištěného ovzduší velkoměsta návratem do panenské přírody a víkendovými výlety do rájů horské turistiky. Spolu se svou paní spěchal nadýchat čerstvého kyslíku túrami v horských resortech. Kojnou chůvou jeho generační garnitury byl nonsensový humorismus naivistického realismu. Díky němu byla sensibilita jeho současníků předsmažena jako polotovar ve výhni avantgardního experimentu, dadaistického nonsensu a hrabalovského demokratického humanismu. Její rozmach ale zarazil konservativní konec století, kdy se přetechnizovaný svět továrních komínů mladým zprotivil a velel jim k návratu k panenské přírodě. Nové podněty žádaly nové postoje, a proto se do vnější formy jejich nonsensové poezie vkrádaly prvky nového obsahu. Jeden a týž polotovar tak procházel ohyby zvěstujícími posuny dobového cítění. Od osmdesátých let se začala modrá obloha zatahovat mračny katastrofických vizí a šíří se popularita autobiografické prózy. Subjektivace pohledu na svět se nevyhnula ani Jiřímu Weinbergerovi, hledá útěchu v meditativní poezii a obrací do svého nitra. Ve sbírce Kroky po krách (2000) stěhuje do nonsensové poezie něco, co je jí bytostně cizí, subjektivní pocity existenciální krize, kosmický pesimismus a metafyzické otázky života a smrti. Zbytky tohoto pochmurného ladění se objevují i v angločeské publikaci Jakápak smůla / What bad luck (2004), kde je český text konfrontován s anglickým překladem. Pocit uzdravení z melancholických nálad se dostavil až ve sbírce Sbírka Na konci chřipky je krásně (2005), kde se autor už tolik neupíná na pocity samoty a krize mezilidských vztahů. Vzdává se sond do hlubokomyslné reflexe a hledá jasnější východiska v přírodní smyslovosti. Metafyzické vizionářství nepostihlo jen Weinbergerovu poetiku, ale zasáhlo změnu ladění i kusy cimrmanovského týmu. Neznamenalo to, že se proud naivního humorismu definitivně vyčerpal a vzdal sympatií s lidovým čtenářem. Generace naivního básnictví a divadla byla upečena ve světonázorovém ingotu anglosaského kulturního materialismu, ale potkaly ji spalničky neodekadence. Zasáhly ji vlny soumračných nálad v rockové hudbě, subkultury Goth, Gothic a death-rock, pro niž hořely skupiny jako Rammstein, Scooter a Marilyn Manson. Přísada krve, násilí a brutality zasáhla i český film, hudbu i výtvarné umění, ale výrazněji se prosadila až v polovině 90. let. Proud naivního humorismu neztratil svůj lidový náboj ani smysl pro humanismus, pouze se jeho korouhvička na moment ohnula trochu jiným směrem. Toto koření není žádnou prázdnou politickou frází, ale je vzácnou přísadou ve světě, kde jsou odpůrci xenofobie a nesnášenlivosti bombardováni nenávistnými klakami fanatických haterů. A to zatím díkybohu jen teroru internetových blogů, nikoli islamistických atentátů a fundamentalistického teroru masových sebevrahů jako na západě. Nezdravé klima dusí zejména mladou generaci, která anketě Slavíka volí skupinu Ortel, a slovenské středoškoláky, kteří volí Kotlebu. Proti jejich heslu „Oligarchové všech zemí, spojte se proti holotě pouličních populistů“ nabízí účinné léčivo právě Weinbergerovo Antianalfabeticum. Dokazuje to, že staré generace nevymírají, ale spíše hibernují, spí zazimovány zimním spánek, dokud je jako medvědy někdo zjara neprobudí znova ze spánku. Vyzdravění z duchovní krize signalizovala zejména nová renesance Weinbergerova kabaretu Studio bez mikrofonu, kde se ustálil tým vynikajících interpretů, recitátorů, hudebníků a showmenů. Oporu mu poskytl i svou schopností zkomponovat hudební doprovod pro jeho písňové texty. Úspěšnou sérií kabaretů nenalezl Weinberger své místo i na výsluní pražského kulturního povědomí, ale zakotvil i existenčně a svým filosofickým viděním skutečnosti. Svým světonázorem se definitivně zařadil k táboru zelených a ekologicky smýšlejících „ajťáckých batůžkářů“. Je to udržitelné krédo vzdělaných středních vrstev, které se nebrání komfortu úspěšného manažera a špičkového počítačového odborníka, ale nebaží po drahých hotelech v Monte Carlu, Floridě či Las Vegas. Cení si kulturu kabaretu stálých fanoušků více než slávy televizních hvězd populárního showbyznysu. Weinbergerova filosofie internetového globalismu Nové století zaplašilo stíny „divoké privatizace“ a ukázalo světlejší odstíny věku „podnikatelského baroka“, které se honosí přepychem nové třídy manažérských elit. Jiří Weiberger se pokouší podat anatomii rozporů jeho virtuální biosféry. Žije rozeklán v dichotomii dvou světů, jedno skutečného osobního a druhého virtuálního počítačového a internetového. Tyto světy se prolínají a vzájemně doplňují. Vedle životní partnerky je mu jednou z věrných družek ve zbrani, boji a profesi klávesnicový systém Qwerty. Byť už leccos zažila a je „ochmataná od předchůdce“, oslovuje ji něžným Ty a říká jí „Ty jsi stále se mnou, Qwerty“. Otvírá dvířka k vstupu do virtuální reality a je průvodkyní přírodními krásami. Tělo unavené sedavou prací u počítačové techniky prahne po úniku do chrámu přírodních vjemů. Klávesnice zadá na prohlížeči Googlu písmena „les“ a vybaví mu školní asociaci na báseň J. V. Sládka Lesní studánka. Na monitoru se okamžitě objeví krmě poutavých motivů obrazných lesních zátiší. Počítačový poeta to komentuje verši: „Vygoogloval jsem si krásný světa kout – kde nejhlubší je les / po které do včerejška neštěkl ani pes.“ Poeta se chce pokochat malebnými kouty známými z dřívějších turistických vycházek, a co nevidí. Místo panenské přírody do očí udeří vybavenost nově vystavených oddychových resortů a jejich aktualizovaná webová stránka mu potvrzuje: „A dnes tam stojí hotel jako kráva / s toboganem až do mraků“. Souboj drsné reality a vybásněného snu ho učí pojmenovávat věci pravými jmény. Tam kde se klasikové Hálek a Sládek něžně mazlili s vjemy čivů zdrobnělinami jako studánka, kytičky, růžičky, jejich dnešnímu pokračovateli se zjevují úděsná a ohyzdná augmentativa „hotel jako kráva“ a „tobogan až do mraků.“ Není to tak, že by se moderní básník zpronevěřoval svému řemeslu tím, že místo titěrného zkrášlování a hymnické oslavy skutečno zohyzďuje, ale rozdává metafory jako pádné facky znetvořené zkomercionalizované civilizaci. Hřích nepáchá jeho opotřebovaný cit pro oslavnou obchodní reklamu turistických resortů, ale stav nezneužité a znečištěné přírody samé. Smutně si povzdechne: „Kéž by šlo z heren ten zgooglený terén / v tichosti zase odgooglovat!“ Panenská příroda se stala nenávratnou minulostí, a co děje nahradilo jako příslib budoucna, jsou zase jen komerční obchodní spamy. Na jeho soukromou internetovou adresu se žene nezadržitelná lavina nechtěných spamů: „Až budem jednou staří a sami – budou nám chodit už jen samé spamy – s nabídkami: na levnou viagru / na titul z Harvardu / blondýnu v kombiné // na investice / za tisíce …“ Jiří Weinberger básní jako úspěšný manažér a přístušník dobře sociálně zabezpečených vzdělaných elit, ale po titulu zbožňovaného velekněze básnických múz Stéphane Mallarmé a Stefan George obletované ve svém salonu kohortou podlézavých vykladačů nebaží. Zůstal věren demokratickému a rovnostářskému krédu své generace a na vyšší falešné pseudomety neaspiruje: „Od lidí s vytříbeným vkusem / odvrátil jsem se mírně zhnusen / … / Ať dělám co dělám nemám / proporce pro porcelán.“ Upsal se Nashově poezii nonsensu a limeriku a zůstává věren jeho střídmé řeholi. Limerik i doggerel vyšel z městského lidového folklóru, který zdobil kdysi hospůdky drobného dělného lidu. Místy se nazývá plebejský, dělnický, labouristický či socanský, ale nejdůstojněji zdobí jeho kulturní tradici výraz „folklór pracantský a občanský“. Nefascinuje ho prosperita zbohatlíků, nabobů ani fanfáry jejich bujaré oslavy v bulvárních plátcích. „Na oslavě u tety / klevety a krevety // Na oslavě u strýce / ústrky a ústřice // … Fanfáry a fanfáry / to je naše safari.“ Necítí se jako čítankový klasik a dvorní oslavovatel mediálních magnátů, ale tak jako většina poctivých a nedoceněných básníků jeho rodu. „Po zdlouhavé chřipce / zase vidím lidi / a mé kroky málo jisté kráčí k záhadě / v kaluži tu pláče / za osmnáct káčé / ušmudlaný lístek pražské em há dé“ // … a ten lístek v louži to je moje druhé já“.




Dějiny literatury Dějiny estetiky Americká kritika Literární věda Soustavná poetika Historická poetika Etnopoetika Folkloristika Formální poetika Antropologie Etnologie Politologie Politika Školství Demotismus Zemanismus Ideologie Filosofie Metodologie Matematika Reforma věd Krize věd Postmoderní iracionalita Jazykověda Indoeuropeistika Srovnávací mluvnice Anglická mluvnice Anglická fonetika Sémantika Anglistika Poesie Román Lyrika Baladika Drama	Rukověť soustavné politologie Srovnávací typologie historických forem státnosti a směrů kulturněpolitické ideologie (2016) Kniha podává přehled základních pojmů moderní politologie a klasické státovědy s cílem systémově kalibrovat jejich věcný obsah komparativními postupy. Snaží se vymezit jejich hlubší podstatu na základě srovnávacích paralel napříč analogickými vládními režimy v dějinách lidské civilizace i zónami hlavních civilizací jiných kontinentů. Vyčerpávající pohled na historické typy státnosti a geopolitických kultur samozřejmě neskýtá, poukazuje však na hrubé shody formací ve struktuře státoprávního vývoje ve starém Egyptě, Číně, Řecku, Římě i anglosaském středověku. Výsledkem je soustavná filosofie politických dějin a evoluční typologie státností, která nachází v starověku, antice i středověku jednotnou páteř vývojových cyklů. Odmítá jejich tradiční oddělování a poukazuje, že starořecká aristokrateia odpovídá středověké alodiální monarchii, tyranida stavovské monarchii, helénismus renesanci a antická dekadence barokní protireformaci. Tento paralelismus se neuplatňuje jen v politickém uspořádání, ale přes etnická spcifika vyjevuje srovnatelná paradigmata i ve vývoji hospodářství, duchovní kultuře, filosofii, náboženství a uměleckých žánrů. Oku prostého pozorovatele unikají, protože nevidí jejich hlubší formové prototypy a podstaty za jevovým povrchem smíšených kultur a civilizací. Státní správa odráží aktuální rozložení politické moci a stávající distribuci hospodářského vlastnictví. Ovládá politický prostor podle majetkových pozic společenských sil na dvou hlavních souřadnicových osách. Základní horizontální osa sleduje členění společnosti co do počtu nezávislých mocenských vrcholů s protipóly plurality a totality. Druhá vertikální osa dělí státnosti na rovnostářské egality a hierarchicky diferencované elitarity. Architektura státu připomíná dům, v němž si vlastnické elity dostavují vyšší patra nebo vedlejší přístavky. Jejich výstavba začíná v jasném cyklu fází totality a státního centralismu autarchie (samovlády) a uzavírá ji přechodem k nízkopodlažnímu modelu demarchie (lidovlády). Dalším postupem v temném cyklu směřuje k pluralitní vládě drobných podnikatelů, jejichž nezávislé korporace fúzují do oligarchických trustů velkých monopolů. Od liberální plutarchie (vlády peněz) v národním rámci se tak odráží k nadnárodní územní expanzi, která vyžaduje stmelit správu rámcem říše a monopolizačním obratem k hierarchizované jednotě militarchie (vláda ozbrojených sil). Tato periodická rotace sektorů, správních režimů, vládnoucích elit, generací, avantgard a masových odřadů tvoří osnovu periodického střídání výrobních formací, tržních cyklů, státních zřízení i kulturních stylů. Takovou rotaci režimů žene vpřed střídání priority tržních sektorů, aby došlo k přechodu z jedné fáze do druhé, je nezbytná „malá revoluce“, která posadí do sedla jiný hospodářský předvoj a jinou vládní garmituru. Po sérii „malých revolucí“ nasycujících potřeby hlavních sektorů v rámci budovatelského cyklu státoprávní správy (autarcheum) nazrává rovnostářská fáze spotřební veřejnoprávní společnosti (demarcheum). Díky ní se vláda pluralizuje a dovoluje bohatnutí elit, jež vrcholí oligarchickým převratem, jímž se dostává k moci soukromoprávní opozice velkých vlastníků (oligarcheum). V pozadí úsu takových termino-logických inovací je snaha usoustavnit tradiční termíny athénské ústavy koncovkou -archie pro úseky kratších zhruba osmiletých dekád a koncovkou -eum pro delší půlstoleté cykly. Rané fáze všech formací jeví znaky světlých pokrokářských věků rychlého rozvoje výroby, pozdní stadia naopak indikují dekadentní rysy temných věků výrobní stagnace, ale nesmírné kumulace peněžního a majetkového bohatství v rukou hrstky magnátů. Jasné věky přinášejí výrobní „intenzi“ budování národního státu s dirigistickým řízením státního hospodářství. Temné věky odrážejí stav nasycení výrobních kapacit a přechodu k bujení soukromých korporací, jež staví na monetarickém sektoru prodeje, makléřství a bankovnictví. Zahajují proces „extenze“, který spočívá v expanzi kapitálu do zahraničí a do zámoří. Střídání výrobní intenze a kapitálové extenze vede k rozšiřování civilizací od středu na okraj její periférie. Počátky státnosti dozrávaly agrární revolucí v „úrodném půlměsíci“ a vrcholily dobyvatelskou expanzí bronzové industrie do okolí. Díky kumulaci bohatství se malých národních států zmocňovaly velké uchvatitelské říše. Centrum starých říší ale začalo brzy vyhnívat a stagnovat, dynamika pokroku se přenášela do zotročených evropských +provincií. Hospodářský růst antického jihu je emancipoval a probouzel choutky na dobytí severního pásma germánských kmenů. Na vnějším prstenci vznikala nová říšská centra, dokud se kontinent nezaplnil pokřesťanštováním a feudálními zábory na úroveň středověku. Růst civilizačního pokroku probíhal hospodářským vzestupem národních států, ale do šíře se rozpínal sestupem v rámci dobyvatelských impérií. Antika dospěla do fáze prvních demokratických a republikánských režimů, ale za vzrůst římského impéria musela zaplatit daň sestupem na úroveň feudálních monarchií. Každý temný věk dobyvačných válek vracel občanskou demokracii refeudalizací zpět do hlubin regresu a poddanství. Národní státy se vzpínaly v světlých věcích k vrcholům reformačních hnutí protestantismu a socialismu, ale v temných věcích je pokaždé skolila protireformace monetaristického kapitalismu budující přepych na úkor civilizační periférie. Studie rýsuje jednotný plán lidských dějin, aniž zapomínala vázat státní administativu civilizací na předchozí formy kmenového a rodového zřízení. Její přínos spočívá v tom, že se jí daří skloubit systémové náčrty členění hlavních proudů historické antropologie a etnologie a zabudovat je do sociologického vrstvení etnických kast a výrobních tříd. Politický divoch nebyl v pravěku ani dnes schopen chápat intrumentální proces své obživy jinak než v magickém hávu působení nadpřirozených sil, a proto se mu jeho výrobní aktivity halily v jejich imitaci liturgickými obřady. Proto si vysvětloval svůj boj s neustálými demografickými hrozbami nábožensky a obecná vyvojová teorie kultury je dodnes nesrozumitelně zašifrována do řeči lidového zvykosloví a pohádkosloví. Jejich klenbu zastřešuje obecná religionistika jako pařenisko obludných chimér, jež se vzpínají nad vroucím kotlem tržní makroekonomie. Díky tomu se nevědomky stává hnacím motorem pohybu vývojových forem administrativní správy a stadií státnosti. Periodizaci státosprávy od neolitu vidí kniha ve formacích cirkularismu (kruhové obdělávání pozemků, shifting agriculture), sedentarismu (polousedlá držba půdy, slash-and-burn and fallow cultivation), koercionismu (donucování k otroctví souboji a sázkami u megalitických kmenů, thesaurismu (shromažďování a výměna drahých kovů v bronzovém věku), kontraktualismu (hallstattské úpisy k službě), tributalismu (kmenová společenství platí nájezníkům tribut), beneficialismu (údělná, ale neděditelná feudální léna), allodialismu (děditelná léna), censualismu (census stanovující daně a zbrojní hotovosti stavů a cechů), merkatorismu (vláda městského kupeckého patriciátu), manorialismu (držba velko-statkářských panství), industrialismu a managerismu. Každá z těchto formací začíná světlým či zlatým věkem panství národních státoprávních vlád a končí temným či stříbrným věkem expanzivních soukromoprávních říší. Jestliže v antice za Peisistratovou tyranidou přichází aristokratická antityranida a za Perikleovou demokracií Kritiova oligarchie, pak v novověku za reformací fatálně následuje protireformace, za osvícenstvím protiosvícenství (Gegenaufklärung) a za evolucionismem 19. století antievolucionismus 20. věku. Pravidelnost narušují staleté světlé dvojbloky (Solónova a Peisistratova tyranida, helénismus, kalvínská a huguenotská renesance, obě poloviny osvícenství v 18. věku) a temné trojbloky (římská dekadence, křižácký středověk, baroko, moderna a postmoderna). Věky temna často provázejí třicetileté války, takže jejich trojbloky se celkově jeví jako staleté války. Proti starším pojetím kniha nepovažuje kapitalismus a socialismus za samostatné formace, ale nazírá je jako rané a koncové fáze všech formací. V raných fázích každé výrobní formace převládá státoprávní centralismus opřený v zápase s oligarchií o koalici s podvládím lidové democie. Naopak soukromoprávní allodialismus, kapitalismus a monetarismus pravidelně nastupují na jejich místo v dekadentní fázi druhé poloviny formace. Jejich vláda vítězí v důsledku toho, že protestantský pokrokářský řád nasytil spotřební kapacitu národní ekonomiky a narazil na strop růstu. Velké pilíře národního hospodářství nyní privatizují a drobí magnáti, kteří skupují velké majetky a mrhají veřejné finance na budování svých přepychových paláců a resortů. Další hlad po moci je žene k pohlcování slabších ekonomik sousedů a k dobyvačným expedicím mezi zámořské barbary. To se neobejde bez zběsilé horečky zbrojení a vypravování krvelačných koloniálních armád. Jednotlivé kapitoly budují integrální zastřešení politologie a státovědy dle členění zavedeného v exaktních přírodních vědách. V úvodních kapitolách je věnována pozornost členění na bazální a aplikované užité obory. Ty první staví na popisných oborech politické historiografie, geografie a sociální demografie, zatímco druhá skupina se soustřeďuje na praktickou výstavbu státu. Vedle budovatelských funkcí školství a správní admistrativy pokrývá i udržovací funkce obrojených složek a trestní funkce soudnictví a vězeňství. Výstavba obecné typologie novověkých státností je budována na podloží evoluční, kmenové, etnické, historické a sociální politologie. Zobecňování principiálních zákonitostí politického vývoje je výsadou oddílů srovnávací, vývojové (evoluční), typologické a periodologické státovědy. Jejich neodlučná monistická jednota stmeluje v pevné jádro nejvyšší královna společenských věd, soustavná vývojová politologie. Ve všech etapách vývoje se přitom prosazují srovnatelné sociální zákonitosti, i když doléhají na země s odlišnou kulturní a náboženskou tradicí. Tyto tradice vznikly v evropských, asijských a afrických kulturách historickým nakupením setrvačné hmotné matérie, ale jednotí se tím, že na ně působí stejné tržní a demografické populační tlaky. Politická hnutí lze vnímat jako dynamické vektory hnacích sil, jež uvádějí do vnitřního vířivého pohybu tradice setrvalé jako mrtvá inertní tělesa. Universální předpis na dějinný a státoprávní vývoj neexistuje, je to vždy chaos kolidujících hybridních soustav, kde neexistují žádné čisté jednorodé rasy, národy, náboženství, mytologie a jazyky. Přesto jsou synchronně ovládány dynamickými silami pásmových, kontinentálních a světových krizí a konjuntur. Jejich smyslem je pohánět vpřed rotaci sektorů, cyklů, tříd, elit, převojů a mas. Hlavní příčinou, proč se takové sociální síly tříští a ženou sociálním vesmírem jako nebeská tělesa, jsou demografické parametry četnosti a hustoty populací zápasících o dostatek přírodních materiálních zdrojů. Dalším zdůvodněním kulturních analogií a zjevných paralel jsou podobná plemena a etnika rozsídlená po všech světadílech. Ty vyznávaly odlišné kulty, ale prolínáním se vrstvily v místních sousedstvích nad sebou jako kasty v různém početním poměru a v odlišných výrobních vztazích. Proto jsou všechny národy smíšeny z řady rozdílně specializovaných etnických kast. I když je národní soužití obrousilo staletími asimilace, v jejich kulturní směsce se drží četné zbytky podobných mýtů, rituálů, jazyků a uměleckých žánrů. Politické struktury jsou obruče sociálních vazeb v nejvyšších patrech civilizace, ale jejich utváření není pochopitelné bez substrátové dekompozice na kasty v spodních patrech jejích počátků. Proto politická sociologie civilizované společnosti zůstává zatemněna babylonským změtením jazyků, národů, plemen a náboženských kultů. Budovu politických struktur nelze stavět od střechy, aby ji podpíraly pilíře podskepení, je nutno jít k základům a zrekonstruovat prehistorickou genezi kmenové správy. Jinak se pyramida politické architektury hroutí pro netesanost nosných balvanů.
	Encyklopedie soustavné filosofie I Nárys soustavné evoluční filosofie (2017) FILOSOFIE JAKO VÝVOJOVÁ DOXOGRAFIE A IDEOGRAFIE Kniha se pokouší o soustavné utřídění tradičního filosofického pojmoví a navrhuje jeho kritickou revizi tak, aby jeho systematika sladila krok s vnitřním členěním exaktních přírodních věd. Poukazuje, že filosofie vznikla postupnou sekularizací chrámového kazatelství a scholastické theologie na úsvitu stavovské společnosti a prošla dlouhým vývojovým řetězcem od divošské magie, barbarských kultů, lidového mudrosloví až k theologické katechesi. Její směry přitom nejsou pochopitelné bez objasnění jejich zděděné tradice, neboť přejímají její kulturní paradigmata. Moderní doba žádá přetvářet antikvářské mudrosloví filosofie, filobiblie, filologie v popisnou empirickou vědu typu Legowiczovy historické doxografie a skrze metody statistické ideografie korunovat její směřování syntézou soustavné, srovnávací a evoluční ideonomie. Klasický filosof tlumočí určitý osobní světonázor a účastní se filosofického procesu, který probíhá jako dobový diskurs v celé společnosti. Nepasuje se do role papeže, ministra a arbitra theologické disputace, svou odborností je spíše sadař pěstitel podléhající kompetencím vysokoškolského profesora soustavné vývojové biologie. Jeho pravomocí není protěžovat autoritativně vlastní světonázor, ale třídit jejich možné podtypy a variace jako nestranný taxonom. Proto musí jeho obor dějin filosofie zrát a přerůstat v soustavnou ideonomii, pokud tak můžeme nazývat zebrubné třídění všech sociálních, kulturních a politických idejí. Od subjektivního esejistického a úvahového mudrosloví tak musí filosofie pokročit je k nestranné taxonomii všech dějinných světonázorů a periodickým tabulkám jejího vývoje. Ze sledování filosofického procesu by měl vysvitnout soulad se souběžnými směry náboženského myšlení, politiky, umění a literatury. Kniha podává (a) nové dělení podoborů filosofie jako heuristika, noetika, kategorika, gnoseologie, stadiologie, periodologie a trendologie, (b) ucelené zmapování „filosofického prostoru“, „filosofického světa“ a „filosofického procesu“, (c) jejich axiomatizaci na formální bázi topologie, (d) obecné dělení vývojových stadií historických směrů a sociálních formací, (e) mendělejevovské tabulky pravidelné periodicity filosofických trendů, proudů a směrů a (f) extradisciplinární průměty směrových kategorií ve filosofii, náboženství, literatuře a politologii, (f) nástin geneze sociálních idejí z obecné axiologie a zrodu hodnotových systémů vyrůstajících z přetlaků konjuntur, krizí a sektorů trhu. Program vědecké systematizace filosofie Evoluční systematizace filosofických kultur * Vývoj filosofického myšlení nespadl z křesťanského nebe ani pohanského Olympu, jeho dar se zrodil sekularizací náboženské mravouky na určitém stupni sociálního vývoje. * Filosofie všude povstala se zrodem stavovské společnosti na prahu osvícené timokracie, která uvolňovala supremaci feudální aristokracie a jejího církevního duchovenstva. * Počátky filosofie stály na konci dlouhého vývojového řetězce od divošské magie, barbarských kultů, lidového mudrosloví, církevní liturgie až k scholastické Cíle revize proudových a směrových pojmů * Překonání přežitků scholastické dogmatiky, která zahltila filosofický terén uctívačstvím myslitelských bohů a světců. * Důsledné přehodnocení všech filosofických směrových pojmů jejich rozkladem na základní atomární a molekulární elementa, totiž na dobové styly, trendy a ideologie. * Antická filosofie řešila názvosloví proudů dělením škol na sofisty, sókratiky, platonisty, aristoteliky, stoiky a peripatetiky, novodobá filosofie přidala kantovce a hegeliány, ale uniklo jim, že jejich zakladatelé prošli za svého života řadou dobových ideových proměn. * Tyto pojmy nabývají vágní nejednoznačný význam spoléháním na osobní vztahy učitelů a žáků a tradice osnov filosofických škol. Jejich zakladatelé nevytvářeli jednotné soustavy, ale vesměs je časem neuvědoměle upravovali tím, že vstřebávali podněty nových směrů. * Předpokladem rozkladu směrů na výchozí prvočinitele je analytické zjemnění pojmů škol a soustav jejich odosobněním (depersonalizací) a odtradičněním (detradicionalizací). * Filosofické proudy a směry si nemohou privatizovat pro sebe vynikající jednotlivci, neboť jsou svou podstatou produktem doby a opakují se v analogických dobových stavech. * Všechny filosofické termíny byly zavedeny provizorně do úsu jako umělé vágní pojmové mazanice, a tím zavádějí třídění směrů do slepých uliček. Cesta z nich předpokládá jejich analytickou revizi na čisté pratypy a elementa a následnou syntézu do periodických tabulek jiných duchovních oborů a územních kultur. Teorie filosofických světů * Prvotním předpokladem vědeckého třídění ideových směrů je zmapování „filosofického prostoru“, jeho triangularizace a parcelování do hrubých zón obecnějších kategorií. * Jeho složení mohou znázorňovat barevné terče klasifikace filosofických směrů kruhového šroubovicového opakování směrů v světlých a temných cyklech. * Takové grafy umožňují matematizaci zavedením názorné geometrické topologie „filosofického prostoru“ a kvantifikací možných světonázorových tendencí. * Prvním předpokladem matematizace filosofického jazyka je umělá kvantifikace všech směrových pojmů v intervalech kladných i záporných celých čísel. * Kvantifikace všech filosofických hledisek se uskutečňuje sestavením uspořádaných množin axiologických nerovností. * Aby se „filosofický prostor“ stal topologií, musí se stát metrickým zavedením konvencí „umělé metriky“, kde vzdálenost bodů je měřena umělým číslováním pořadí mezistavů. * Výsledkem je zobecněný popis „filosofického procesu“ jako pendant souběžného procesu náboženského, literárního, výtvarného, kulturního a sociálního. Dějinný vývoj filosofie jako filosofický a ideační proces * Zákonitý vývoj se rekonstruuje rozkouskováním popisných dějin filosofie do souvislého procesu ideace filosofického světonázoru. * Konečným cílem je jakási evoluční darwinizace vývojových stupňů filosofického diskursu. * Filosofická fylogeneze nastiňuje mendělejevovskou periodizaci do tabulek možných směrů. * Dalším cílem je whiteheadovská a wittgensteinovská systematizace filosofického diskursu. * Jejich smyslem je potřeba dosáhnout logické formalizace filosofického jazyka a soustav. theologii. * Formy filosofického světonázoru dědily od těchto předků podloží mytických a obřadných tradic, a proto je nelze pochopit bez etnogeneze kmenů, religionistiky a ústního folklóru. * Jako nelze oddělit literárnost (literacy) od orality a písemnictví od ústní tradice, tak nelze oddělit filosofii od prehistorické, starověké, antické a středověké věroučné doxologie. * Sekularizací scholastické theologie vznikla přírodní materialistická filosofie“ a z řádového duchovenstva se stali světští učenci, „přírodní filosofové“ (fysiologoi) * Raná filosofie byla stejně jako filobiblie a filologie poznačena přechodem od theologické exegese k antikvářskému sběratelství a její názvosloví už neodpovídá moderní vědě. * Vědecká systematizace filosofie vyžaduje přechod od sběratelství k normativní doxologii, popisné empirické ideografii a k systematické syntéze evoluční a srovnávací ideonomie. * Řečtí milétští filosofové byli zváni prvními „přírodními filosofy“ (fysiologoi) a stáli na stejné vývojové úrovni jako čínští a indičtí elementalisté, ale evropská scholastika se dotáhla na týž evoluční stupeň až s occamovci.