Bohuslav Trojan - Jsme každý jinde (2017)

Bohuslav Trojan, kronikář „podnikatelského baroka“

Bohuslav Trojan náleží ke generaci dnešních sedmdesátníků, která vstupovala do českého literárního kontextu na konci 60. let minulého století. Narodil se roku 1946 v Čáslavicích u Třebíče a po maturitě na třebíčském gymnáziu vystudoval provozně ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. Jako  inženýr ekonom uplatnil své vzdělání na řídících pozicích ekonoma družstva a vedoucího výpočetního střediska. Svou odbornou dráhu spojoval už od studentských let s psaním lyricky laděných povídek. Plodný kontakt s uměleckým prostředím navázal, když v roce 1985 přijal funkci vedoucího oblastního střediska Dílo v rámci podniku  Český fond výtvarného umění. V 90. letech opustil zaměstnání v státním sektoru a vrhnul se nadšeně do soukromého podnikání. Roku 1990 založil nakladatelství Ing. Bohuslav Trojan a úspěšnou firmu Morava distri zaměřenou na distribuci knih. Kromě nakladatelské práce působil jako knihkupec a majitel knižního velkoobchodu. Od 2005 působil na volné noze jako prozaik, povídkář a novelista.

Duchovně Bohuslav Trojan vyrůstal v kraji, kde na gymnáziu studoval Vítězslav Nezval a v němž zanechal zřetelné šlépěje také čáslavický rodák Bedřich Fučík. Pohyboval se v regionu Třebíčska a jihovýchodní Moravy, která působila mezi válkami jako pevnost lidovectví a spirituálně laděného literárního katolicismu. K jeho vůdčím osobnostem patřili nakladatel Josef Florian v Staré Říši, kněz Jakub Deml působící v nedalekém Tasově, Jan Zahradníček narozený v třebíčském Mastníku a básník Bohuslav Reynek z Petrkova. Tato četba ho nabila nábojem zasmušilé zádumčivosti hloubající o hádankách nadčasové věčnosti, pomíjivé existence a marnosti lidského života. K ortodoxnímu katolicismu neinklinoval, ale zůstal v něm zakořeněn metafyzický pocit soumračnosti, která se klene jako mlžný opar nad lidským všednodenním pinožením. V knížce Vodní hladina s labutěmi (2002) ho vyjádřil melancholickými úvahami: „Žijeme, chodíme, spíme, umřeme. … Jsme vrženi do života a na vodní hladině se dělají kola. … Jsme jen malé částice věčného koloběhu.“ Svou životní prací je upsán každodenní tvrdé realitě, ale svou literární tvorbou je z ní vykolejen vanutím melancholického nadskutečna.

Druhou inspirací Trojanova prozaického naturelu se stala estetická sensibilita mladé generace konce 60. let. V románu Jsme každý jinde (2017) se přihlásil k jejímu odkazu slovy: „Já s Jaroslavem patříme ke ztracené generaci intelektuálů, kterým zatrhly tipec okupační tanky.“ Spojoval ji v jeden ideový proud chladný odstup od sociálních utopií doby a pocit ztráty důvěryhodnosti úředních autorit. Místo sociálna upíral pohled k samotářské individualitě, která si hledala spásné útočiště a bytelný prostor mimo dobové oficiální struktury. Spřízněnce v takové odcizenosti nalézala v tvorbě Franze Kafky, Petera Weisse a dramatiků absurdního divadla. Společně sdíleli úzkost vykořeněného jedince, který bezútěšně bloudí chodbami labyrintu mohutného kolosu byrokratické instituce.

Ústředním hrdinou Trojanovy povídkové prvotiny Proč ulovit chřástala (1983) byl senzitivní introvert, který se intuitivně vzpíral stereotypní banalitě vnějšího nesmyslně institucionalizovaného prostředí. Motivy povídek vycházely ze subjektivních zážitků nitra zraňovaného nechápavým okolím. Životní pocit duchovní krize se ještě více znásobil v druhé knížce Život na spadnutí (1989). Snové touhy mladistvého rozpuku tu už narážely na drsnou realitu a stavěly ho před soud bilancování plného pochyb a nejistot. V tvorbě dalších let dozrával v zkušeného mistra prozaického slova, který čerpá z bohaté studnice pracovních zkušeností a dokáže své filosofické úvahy skloubit v ucelenou soudržnou syntézu.

V románu Jsme každý jinde se Trojan pustil do nesnadného úkolu zmapovat epochu „podnikatelského baroka“ 90. let, kdy se rodily velké majetky pokřtěné dvěma kupónovými privatizacemi. Tento termín se zaužíval jako označení houfné výstavby rodinných domů na okraji velkoměst, které se předháněly v megalomanské okázalosti, nabubřelém předstírání přepychu a stylovém eklekticismu mísícím prvky novogotiky a jiných historických směrů. V módním designu byla jeho pendantem hororová Goth subculture a v hudbě dekadentní death rock inklinující k satanismu. Tuto radikální sensibilitu netlumočili v románu bezprostředně jeho věkoví vrstevníci, jejím nositelem byli spíše mladí studenti nastupující ze škol do popřevratových struktur. Mezi románovými postavami se stal frontmanem tohoto dobového proudu Lojza, zanícený sensibil, esoterik, katastrofista, proutkař, psychotronik a chiromantik. Vypadal jako zpustošený „zarostlý hipiesák“, smolil děsivé literární horory, vyznával jógu, čakry, meditaci a astrologii. Trojan pozoroval triumfální tažení barokizujících duchovních směrů mladých s nadhledem a intelektuálním odstupem. Zůstával věrně na půdě skeptického úsudku a své konfesně tlumené sociální prózy. Jako ekonomický odborník sledoval kriticky vzestup nových podnikatelských vrstev a přísně rozlišoval poctivce od korupčníků. První se dopracují k skrovnějšímu blahobytu vlastní prací bez podvodných praktik, druzí využívají k zakládání velkých soukromých majetků temné atmosféry neregulované bezzákonnosti. Z barokního ražení doby Trojan pro sebe vytěžil jen nádech soumračného příšeří a životní osudovosti. Jeho blízcí druhové se v něm drali dravě kupředu, ale fatálně troskotali na opomíjení citových vztahů k životním partnerkám a k rodinnému zázemí.

Dějová osnova románu motivicky těží z Trojanovy bohaté životní empirie a zkušeností v knižním velkoobchodu. Námětově neaspiruje na tematický záběr milostné romance, rodinné historie ani rodové kroniky, tyto narativní linie jsou u něj posunuty na vedlejší kolej. Těžištěm vyprávění je vlastní firma, její zaměstnanci, klienti, autoři a jejich osobní zázemí. Méně pozornosti věnuje světu dětí, rodičů a dědů i jejich regionálních kořenů, které se okrajově osvítí jen v episodní odbočce o úmrtí venkovské babičky. Vnějškově děj vymezuje časový úsek manželského soužití s životní partnerkou od okamžiku seznámení na venkovské tancovačce až po její tragický skon na akutní leukémii. Tato soukromá vypravěčská rovina líčí harmonický vztah muže a ženy s dvěma bezproblémovými dětmi. Vypravěč si existenčně užívá idylickou pohodu, cítí se zabezpečen jako ve vatě, mučí se pouze trýznivými výčitkami, že před tragickým úmrtí své ženy něco zanedbal. Málokrát ji utěšil výslovně hřejivými slůvky lásky, jako většina mužů spoléhal, že si je žena sama domyslí a vytuší. Kromě zmíněné fatální nemoci ale tato rovina vyprávění kupředu neposouvá a nejitří ani průběžné dramatické konflikty.

Dramatické napětí obstarává daleko spíše jiskření osobních vztahů v okruhu jeho nejbližších přátel, známých, kolegů, zaměstnanců a nakladatelských klientů. Jejich manželské osudy tvoří většinu motivického pletiva, ale zasahují do děje jen jako vedlejší postavy, které se krčí na pozadí za ústředními hrdiny, za vypravěčem a jeho druhem ze studií. Vypravěč se stylizuje jako nakladatel Viktor Franc, jeho protichůdce a duchovní antipod je v životním příběhu líčen jako spolužák Jaroslav. Konflikt se blýská mezi umírněnou životní filosofii vypravěče a dravým zlatokopstvím kamaráda. Vypravěč ho představuje jako své „studijní střevo“, s nímž se sblížil v údobí studentských flámů. Na koleji spolu vymetali brněnské noční bary, a pak třeli bídu rozprodáváním stravenek do menzy. Byla to blažená éra kolejních mejdanů a hurónských tahů za holkami. Tato léta se mu ovšem vybavují jen v retrospektivních vzpomínkách, skutečný děj románu odstartoval až detailním pohledem na prohnilé předlistopadové poměry. Jaroslav tu exceloval jako stranicky prodejný ředitel pobočky státní banky, jejíž pracovní prostředí rozežírala skrytá korupce a první známky zbohatlické honosnosti. Charakterizoval se tím, že nosil nápadného motýlka a snažil se vypadat jako jeho modla bankéř Salzman. Vypravěč tehdy řídil středisko výtvarné kultury a vymezoval se proti kamarádovi slovy: „Jarda se vydal za kariérou, já se protloukal na obyčejných postech stále jednou nohou v nějakém provozu, já byl blíž skutečné práci, on ve štábu, kde se kuly pikle.“ Jeho druh jako partajník podporoval vládnoucí režim, zatímco on tiše a nespokojeně reptal v opozici: .„Nemohli jsme se shodnout v ničem. Já byl pro něj idealista, on pro mne pragmatik.“

Po hloubkovém vrtu do předlistopadové ekonomiky zahnívající v státních podnicích i v nejvyšším aparátu přichází sametová revoluce, která radikálně změnila společenské poměry. Oba přátelé se probouzejí z letargie s podnikatelským jarem 90. let a začínají snovat „nový podnikatelský příběh“. Vypravěč získává úvěr, aby mohl zakoupit techniku pro své grafické studio a obklopuje se malým pracovním týmem. Zaměstnává usedlého architekta Vojtěcha, který je zběhlý v počítačové grafice a zkušeně organizuje odbornou práci. Během nočních směn však špásuje s pohlednou spolupracovnicí Karolínkou, až mu nevinné laškování nabourá manželský vztah. Hádky s nafintěnou manželkou Olgou skončí rozchodem, opouští ji a odstěhuje se k mladší Karolínce. To druh Jaroslav je větší formát, zprivatizoval pivovar a řídil početný kolektiv pracovníků. Topil se v luxusu, skoupil motel, investoval do realit a „nakupoval víno po kartonech“.

Podobnosti vypravěčova a Jardova „podnikatelského příběhu“ končí morálkou jejich manažerského stylu. Jarda se naparuje jako „velkopodnikatel“, vypravěč se drží při zemi jako opatrnější „malopodnikatel“. Dělí je pomyslná čára narýsovaná klíčovým mottem románu „jsme každý jinde“. Platilo před sametovou revolucí i po ní a v textu se několikrát opakuje jako motivický leitmotiv. Jaroslav jako představitel dravého podnikatelství používal nezákonné praktiky, říkal „musí se tomu pomoci“, uplácením zneužíval známosti a vyvíjel mafiánské aktivity. Naopak vypravěč Viktor opatrně „sázel na jistotu“ a podnikatelskou poctivost. Na rozdíl od přítele odmítal „dravou privatizaci“, pročež se u Jaroslava zapsal jako zbabělý a pokrytecký „přizdisráč“. Provinil se tím neodpustitelně proti jeho mementu „Kdo chvíli stál, jen kouká opodál“. Vydělat slušný peníz se mu samozřejmě neprotivilo, ale na první místo kladl poctivou podnikatelskou i literární kvalitu.

Prvotní opojení jarem privatizační horečky však koncem desetiletí opadlo a koncem desetiletí přišel jeho trpký podzim. Oba přátelé troskotali pod náporem soumračných otřesů, cítili, že si nabrali velký krajíc chleba. Vzali do firmy nespolehlivé zaměstnance a společníky, kteří si kopírovali na diskety jejich knowhow a připravovali se rozjet vlastní kšefty. Brzy se zjistilo, že jim přerostli přes hlavu. Jardův společník se sčuchl s druhou „společnicí potvorou“ a vybírali mu peníze ze společného účtu. Jeho firmy se topily v dluzích, zbavoval se nízkoziskových provozů a při svém motorestu si zřídil bordel. Vypravěč prodal grafické studio Vojtěchovi a odešel psát jako nezávislý spisovatel na volné noze. S velkými potížemi se oba zbavili svých společníků a zaměstnanců a zřetelně ztenčili jejich řady. Své výhrady proti firemnímu personálu shrnul Jarda poučením: „Zaměstnanec je tvůj dobře placený nepřítel.“ Velké mínění nechoval ani k celkovému stavu ekonomiky: „z našeho národního hospodářství zbyl akorát ten zkurvenej rozkradenej stát“. „To se teď tak dělá, všechno zbořit, srovnat se zemí, zatlouci do země, odstranit z povrchu země a postavit panelák. I když paneláky už se nestaví, Ale to myslím obrazně, vše totalitní musí pryč a místo toho za miliardu něco nového, ošizeného, předraženého, zkorumpovaného.“

Poctivost Trojana provází i v jeho literárním vypravěčském rozletu. Nefabuluje, nevymýšlí bájné fantasmagorie, ale věrně reprodukuje osudy svého životního příběhu. Coby stoupenec lyrické románové prózy nemohl podat dění jako autobiografický dokument, a proto jeho volba nutně padla někam doprostřed mezi oba protipóly, ustálila se na žánrové poloze životopisné konfese. Zvolil si vypravěčskou ich-formu, která tematický rozkmit zužuje na sociální panorama prostředí dobových podnikatelských vrstev. Přitom je vypravěč nenazírá zahořkle jako kritický glosátor, ale sleduje je z budky jejich vlastní stavovské pozorovatelny jako jejich loajální příslušník žijící v existenční bavlnce. Moralizuje, ale netrestá, volí pohled oka osobního účastného komentátora, který žije a nechává jít (vive et laisse faire). Sám se cítí v existenční pohodě, vnitřně se těší rodinné a manželské idyle. Nesnaží se čtenáře uchvátit dramatickými konflikty, strhujícím dějem ani překotným sledem událostí. To není jeho stylová parketa, tu si vyhrazuje tím, že jako strohý zapisovatel a melancholický lyrik vyprávění obohacuje nábojem meditativního filosofování. Snaží se přidat k příběhu hloubavé zamyšlení, atmosféru lyrického ladění a moudrou pointu. O posouvání děje narativu vpřed se stará sám příval zlověstných zpráv zvenčí. Jejich osudové zvraty empaticky sdílí se všemi přáteli a pokouší se je strávit v mysli mučivou reflexí.

Trojanovou silnou zbraní jsou realistické dialogy postav, jež se vyznačují neuhlazenou životní opravdovostí. Přechod mezi jednotlivými dialogy a výpravnými scénami obstarávají pasáže náladových přírodních popisů. Večerní povídání s drinkem u grilu a zahradního krbu doznívá v nostalgickém náladovém přemítání, v atmosféře utichlé vody a lesní samoty. S popisem postav se autor příliš nemazlí a nezdržuje, za pozastavení mu stojí pouze skizza ženských půvabů Olgy a Karolínky. U mužských postav jej zaujmou jen zjevné nedostatky, pivní bříško, ustupující vlasy a pleš. Autobiografický rámec si diktuje stejná omezení jako německý dvorní Staatsroman nebo francouzský roman à clef. V brněnské umělecké komunitě a na Třebíčsku, kde se každý zná s každým, je nutno utajovat a pozměňovat jména, aby se dotyční nepoznali, anebo svou identitu pouze vzdáleně tušili. Karikovat je dovoleno jen vyložené outsidery a náhodné nýmandy. Nejhorším přízviskem je termín „začínající autor“, „nějaký zoufalec“, „nějaký podržtaška“, nicka („prostě nula od nuly a z nuly nicka, kulový“), nebo „blábol z Blábolova sepsaný Nýmandem z Nýmandova“. Když se mladí autoři nabízejí nakladatelům, odmítají být hodnoceni jako „začínající autoři“, trvají na lichotivějším označení „normální autor“. Pokud nemají vazby na tisk, média a instituce, představují se všem jako „nezávislý novinář a fotograf“.

Trojan uvádění nových postav a popisu jejich vzhledu mnoho pozornosti nevěnuje, karikuje je kousavými přízvisky. K jejich románové karikatuře nepotřebuje mnoho slov, postačí mu trefné označení jako „mužíček“, „holohlavec“, „pomačkanec“, „zpustošenec“, „potmělud“, trotl či hipiesák. Některá jsou výplodem lidové výřečnosti, jiná jako podařená „komunikativní soudružka“, „přizdisráč“ či „politicky důležitý“ plesknou jako facka směrem k protějšímu politickému táboru. Další štiplavý výraz častuje bývalé významné struktury úslovím jako „mnozí zasloužilí umělci jsou tak zasloužilí, že by sami zasloužili“. Neilustrují jen bohatý zdroj lidové tvořivosti, ale i důležitost literární inspirace v „pivním hospodském sběru“. Učesaná čeština nezbytně potřebuje krevní transfúzi lidového argotu, ne nadarmo z jeho bezedné studnice moudrosti hojně čerpali Hašek, Hrabal i další bardi hospodského folklóru.

Jiným omezením autografické zpovědi je daň splácená románové kompozici. Časová osnova románu začíná kromě několika retrospektivních vzpomínek na léta studentských flámů a vymetání brněnských nočních barů pohledem na předlistopadové poměry a po sametové revoluci se rozplývá nadšením nad jarem privatizační horečky. O tomto přechodu se nereferuje vášnivým dialogem protichůdných stran, ale dvoustránkovým textem blízkým novinovému komentáři. Tady se zdá, že si tento přelom žádá delší a dialogicky rozvedenou pasáž. Čekaný dramatický dialog se objevuje neočekávaně až na konci románu, kdy autor chce vygradovat knihu klimaxem několika tragických úmrtí. Dostává se tu do zuřivé hádky s Jaroslavem o smyslu listopadových událostí. Nad časovou chronologií a jednoduchou narativní logikou zjevně zvítězilo vědomí nutnosti koncipovat děj, aby ve finálních partiích gradoval do vyšších obrátek.

Souhra motivických linií napovídá, že první díl dilogie Jsme každý jinde celkově vyznívá jako firemní, podnikatelský a generační román. Nejde tedy o milostný a rodinný příběh, ani o kroniku rodového klanu, nýbrž o generační román se vším všudy. Sleduje podnikatelské a rodinné osudy jedné „ztracené generace“, která narazila koncem 60. let na tvrdý útes. Nekončí osobními katastrofami, defraudacemi, bankroty ani kriminálem, jedinou katarzí románu je vystřízlivění z velkopodnikatelských nadějí a přistání na zemi drsné všední reality. Trpkou a tragickou příchuť mají jen osobní rozchody, Jardovi, Vojtěchovi, Olze i Lojzovi se rozpadá manželství, všichni vyměnili pevný manželský svazek za náhražkové provizorium, nové efemérní známosti zpestřující příležitostně duchovní samotu.

Autobiografická románová zpověď rýsuje jiné alternativní panorama filosofického světa, jež je zbaveno pevných kontur sociální reality, místních jmen, časových termínů, novinových událostí a televizních zpráv. Odbývá je jako pomíjivé prkotiny a nahrazuje je kategoriemi relativistického času. Subjektivuje časoprostor do metafyzických protiv spodních vrstev vědomí jako „dříve a teď“, „tady a tam“, „zde a jinde“, nebo „tak a onak“. Tato relativní logika vysvítá už z názvů Trojanových děl Jsme každý jinde nebo Čáslavický fotbal byl, je a bude (2011). Náladovost v něm probouzí touhu po zasnění a utkvění okamžiku ve vakuu vzduchoprázdna. Je vedena snahou vypreparovat „teď“ a nabalzamovat je pro věcnost jako posvátnou mumii. Takové utkvění odbourává příběhovost a vytvrzuje ho jako statickou momentku. Nehybná náladová situačnost číší ze všech názvů jeho prací jako Nic jako by se nestalo (2007), Venku prší. (2018) i nedokončeného textu Stav vody na českých tocích. Je to slohový kontrapunkt proti dobové záplavě „akčních filmů“ (action movies), kde svalnaté mlátičky neudělají krok bez metání salt a krkolomných přemetů. Trojanovi se pokleslý akční škvár příčí z hlubších duchovních důvodů. Je svým založením mudrc metafyzik, který chce vybřednout z každodenního fyzikálního časoprostoru a zakotvit svou výpověď v čtvrté dimenzi intuitivního duchovna, kde jsou pratypy zavěšeny ve vzduchoprázdnu věčnosti (sub specie aeternitatis).

S výbavou bohatých zkušeností práce v knižním, nakladatelském, literárním, výtvarném a uměleckém byznysu si Trojan může dát milostné pletky vrstevníků k snědku jako chuťovku. Stylově, formálně, myšlenkově a intelektuálně vyzrál v mistrného spisovatele s bravurní výřečností, jehož hlavní zbraní je živý dialog. Pokud mu něco schází, aby se přiřadil k populárním jedničkám na literárním výsluní, pak jsou to regionální limity brněnské a třebíčské umělecké komunity. Její duchovní produkce není o nic horší, než co přináší okázale v uměleckém showbyznysu pražský výkvět. Vypravěč žehrá, že na jeho románové knihy nečekají v knihkupectvích nedočkavé fronty čtenářských fanoušků, ale to by tituly jeho próz Jsme každý jinde a Venku prší musely sugerovat více strhující děj a méně statické utkvění. Musel by se více spustit s hvězdnými tvářemi pražské metropole, které obrážejí rauty a večírky bohatých podnikatelů. Musel by také krotit svou nechuť k bulvárnímu Blesku a dát více prostoru záplavě lechtivých sond do intimního soukromí celebrit. Ale to by se Trojan zpronevěřil své spisovatelské víře a ztratil by svou snivou meditativní podstatu. Jeho místo je v literárním kontextu momentálně někde v opomíjeném popředí tvůrců mimo módní proudy, ale až bude literární historie jednou provádět audit skutečných hodnot, které umělecky ztvárnily naši dobu věrnými tahy štětce, posune se pro svou literární poctivost nepochybně někam do čela.

Pavel Bělíček